Tao fyziky, Bratislava 1992
s. 107: Když pronikneme do látky, zjistíme, že je utvořená z částic, ale nejsou to „základní stavební bloky“ v Demokritovském a Newtonovském smyslu. Jsou to pouhé idealizace, které jsou užitečné z praktického hlediska, ale nemají zásadní význam. Podle slov Nielse Bohra: „Izolované hmotné částice jsou abstrakce, jejichž vlastnosti se dají vymezit a pozorovat jen skrze jejich interakce s jinými systémy.“
s. 129: Ašvaghoša říká: „Nechť je jasné, že prostor není nic jiného, než způsob partikularizace a že sám o sobě nemá reálnou existenci. ..Prostor existuje jen ve vztahu k našemu partikularizujícímu vědomí.“
s. 134: Je důležité si uvědomit, že nemá smysl ptát se, jaká je „skutečná“ délka objektu, tak jako nemá v našem každodenním životě smysl si klást otázku, jakou skutečnou délku má stín nějaké osoby. Stín je promítnutím bodů v trojrozměrném prostoru na dvojrozměrnou rovinu a bude mít rozličnou délku podle úhlu z jakého přichází světlo. Podobně je délka pohybujícího se objektu promítnutím bodů čtyřrozměrného prostoročasu do trojrozměrného prostoru a jeho délka je různá v různé soustavě souřadnic.
s. 147: Zenový učitel Dogen říká: „ Většina lidí věří, že čas plyne; ve skutečnosti však stojí tam kde je. Tuto představu o plynutí můžou nazývat časem, ale je to nesprávná představa, neboť když člověk čas vidí jen jako plynutí, nemůže pochopit, že stojí přesně tam, kde je.“
s. 164: V kvantových teoriích pole je zcela překonaný protiklad mezi pevnými částicemi a prostorem, který je obklopuje. Kvantové pole se považuje za základní entitu: je to souvislé médium přítomné všude v prostoru. Částice jsou jen lokálními kondenzacemi pole; jsou koncentracemi energie, která se mění, čímž ztrácejí svůj individuální charakter a rozpouštějí se do vlastního pole. Podle Alberta Einsteina: „Na hmotu se můžeme dívat jako na vytvořenou takovými oblastmi prostoru, ve kterých je pole nesmírně husté.. V tomto novém druhu fyziky není místa i pro pole, i pro hmotu, protože jedinou skutečností je pole.“
s. 166: Hermann Weyl napsal: „Podle teorie pole hmoty je taková hmotná částice jako elektron pouze malou oblastí elektrického pole, ve které nabývá síla pole nesmírně vysoké hodnoty a naznačuje, že na velmi malém prostoru je soustředěná poměrně obrovská energie pole. Takovýto balík energie, který není oproti zvýšenému poli nijak jasně zobrazený, postupuje prázdným prostorem jako vlna vody po hladině jezera; neexistuje nic takové jako jedna a ta samá substance, z které by byl elektron provždy sestaven.“
s. 173: Teorie pole a moderní fyziky nás nutí vzdát se klasického rozlišování mezi materiálními částicemi a prázdnem. Einsteinova gravitační teorie pole i kvantová teorie pole ukazují, že částice není možné oddělit od prostoru, který je obklopuje. Na jedné straně určují strukturu prostoru, na druhé straně je však není možné považovat za izolované entity, ale je třeba je chápat jako kondenzáty nepřetržitého pole přítomného v celém prostoru. V kvantové teorii pole se toto pole chápe jako základ všech částic a jejich vzájemných interakcí.
Fyzik W. Thirring o tom napsal: „Pole existuje vždy a všude; nikdy ho není možné odstranit. Je nositelem všech materiálních jevů. Je to „prázdno“, z kterého proton vytváří p mezony. Existence a zánik částic jsou jen formy pohybu pole.“
s. 174: Jak hovoří sútra: „Forma je prázdno a prázdno je vskutku forma“
Vztah mezi virtuálními částicemi a vakuem je v podstatě dynamickým vztahem; vakuum je opravdu „živým prázdnem“ pulzujícím v nekonečném rytmu vzniku a zániku. Odhalení dynamické kvality vakua mnozí fyzici považují za jeden z nejdůležitějších objevů moderní fyziky. Ze své úlohy prázdného kontejneru fyzikálních jevů se vynořilo jako dynamická veličina největší důležitosti. A tak se zdá, že výsledky moderní fyziky potvrzují slova čínského mudrce Čchang Caja: „Když člověk pozná, že Velké Prázdno je plné čchi, uvědomí si, že není nic takového jako nicota.“
popis tance Šivy:
V 10.–12. století indičtí umělci zobrazili Šivův kosmický tanec v nádherných bronzových sochách tancujících postav se čtyřma rukama, jejichž znamenitě vyvážené a přitom dynamické gesta vyjadřují rytmus a jednotu života. Detaily těchto postav se v komplexní obrazné alegorii vyjadřují různé významy tance. Horní pravá ruka boha drží bubínek, který symbolizuje prvotní zvuk tvoření; horní levá ruka nese jazyk plamene, prvek zkázy. Vyváženost těchto dvou rukou představuje dynamickou rovnováhu mezi tvořením a zkázou světa, kterou dále zdůrazňuje Tanečníkova pokojná a nezaujatá tvář, nacházející se mezi těmato dvěma rukama. V ní se ztrácí a transcenduje polarita tvoření a zániku. Druhá pravá ruka, zdvižená ve znamení „nebojte se“, symbolizuje zachovávání, ochranu a pokoj, zatímco druhá ruka ukazuje dolu na zdviženou nohu, což symbolizuje vysvobození z prokletí (čaro) máje. Bůh tancuje na těle démona, symbolu lidské nevědomosti, nad kterou je třeba zvítězit dřív, než je možné dosáhnout vysvobození. Podle Kumárasvámího je Šivův tanec: „nejčistší podobou Boží aktivity, jakou se může pyšnit umění či náboženství.“
s. 217/218: základní koncepce knihy proměn
dle překladatele do angličtiny Richarda Wilhelma: „Těchto osm trigramů.. se chápe tak, že jsou ve stavu nepřetržitého přechodu, při kterém se jeden mění v druhý, tak jako nepřetržitě dochází k přechodu jednoho jevu do druhého ve fyzikálním světě. Toto je základní koncepce Knihy proměn. Osm trigramů, to jsou symboly pro měnící se přechodné stavy; jsou to obrazy, které ustavičně podléhají změně. Pozornost se nesoustřeďuje na věci v jejich stavu bytí – jako je to zvykem na Západě – ale na jejich pohyby ve změně. A tak osm trigramů není znázorněním věcí jako takových, ale znázorněním jejich sklonů k pohybu.“
s. 228/9: V mahájánovém buddhismu se velmi podobná představa (hadronový bootstrap-všechny částice jsou složeny jedna z druhé) aplikuje na celý vesmír. Kosmická síť vzájemně se pronikajících věcí a událostí se ilustruje v Avatamsakasútře metaforou Indrovy sítě, ohromné spleti drahých kamenů, visících nad palácem boha Indry. Podle slov Sira Charlese Eliota: „Praví se, že v Indrově nebi je síť z perel, které jsou uspořádané tak, že jak se podíváte na jednu, vidíte se v ní odrážet všechny ostatní. Stejně tak každý jiný objekt na světě není jen sebou samým, ale zahrnuje každý jiný objekt a ve skutečnosti je vším ostatním. V každé částečce prachu jsou nespočetní Budhové.“
s. 230: Nedávno se vedly diskuse o paralelách mezi Leibnizovým chápáním hmoty a hadronovým bootstrapem. Zajímavá je skutečnost, že podobnost těchto řádků s výše zmíněnými pasážemi z Avatamsakasútry možná pramení ze skutečného vlivu buddhismu na Leibnize. Joseph Needham tvrdí, že Leibniz se dobře seznámil s čínským myšlením a kulturou prostřednictvím překladů, které získal od jezuitských mnichů a že jeho filosofii mohla celkem dobře inspirovat neokonfuciánská škola Ču Sia, kterou poznal. Tato škola má však své kořeny v mahájánovém buddhismu a osobitně i v avatamsakovské škole mahajánové větve. Needham vzpomíná podobenství s Indrovou sítí výslovně v souvislosti s leibnizovskými monádami. Podrobnější porovnání Leibnizovy představy „odzrcadlujících se vztahů“ mezi monádami a myšlenkou vzájemného proniknutí v mahájáně ukazuje, že jsou dost odlišné a že buddhistické chápání hmoty se víc přibližuje duchu moderní fyziky než Leibnizovo. Zdá se, že základní rozdíl mezi Monadologií a buddhistickým názorem spočívá v tom, že Leibnizovy monády jsou fundamentální substance, které se chápou jako konečné složky hmoty.
s. 232: Podle východního názoru jsou lidé, tak jako jiné živé formy, součástmi nerozdělitelného organického celku. Jejich inteligence znamená, že i celek je inteligentní. Lidé se chápou jako živé důkazy kosmické inteligence; v nás vesmír znovu a znovu opakuje svou schopnost produkovat formy, prostřednictvím kterých si vědomě uvědomuje sám sebe.