Antonyj Surožskij
Kostelní Vydří 2001
Metropolita Antonyj Surožskij je arcibiskupem patriarchátu ruské pravoslavné církve ve Velké Británii a Irsku.
s. 16/17: sv. Pavel říká: 2 Korintským 12:9 ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.
Tato slabost není tou slabostí, kterou ukazujeme, když hřešíme a zapomínáme na Boha, ale je to slabost, která znamená, že jsme Bohu zcela poddáni, stojíme před jeho zrakem a zcela se mu odevzdáváme. Většinou se snažíme být silní a tím znemožňujeme Bohu, aby ukázal svou moc. Jistě si pamatujete, jak jste se v dětství učili psát. Maminka vám dala tužku do ruky, vzala vaši ruku do své a začala s ní pohybovat. Protože jste nevěděli, co vlastně máte dělat, nechali jste svou ruku zcela vést její rukou. Toto mám na mysli, když říkám, že se Boží síla projevuje skrze naši slabost.
Příklad z námořnictví:
Plachta může zachytit vítr a začít pohybovat lodí jenom proto, že je z měkké látky. Kdyby tam bylo dřevěné prkno, loď by se nehnula. Je to právě „slabost“ plachty, která ji činí citlivou na pohyb větru.
Bůh se nás snaží naučit nahradit nepatrné množství rušivé síly, kterou se domníváme mít, poddajností v odevzdání se do rukou Božích.
=>otevření se – jen hloupí lidé odsuzují to, co neznají. Je třeba se otevřít a umět poslouchat.
s. 18: pokora je stav, ve které se nalézá zem ve smyslu této úrodné půdy. Je tu stále, vždycky samozřejmá, nikdo si ji neuvědomuje, každý po ní šlape.
Je schopna, zasejeme-li do ní semeno přinést i stonásobnou úrodu.
s. 25: Hřích začíná v našich představách. Hříchy těla jsou hříchy, které duch páchá proti tělu, tělo za ně není odpovědno… pokud své představy ovládáme, věci jsou mimo nás, pokud nám však ony vládnou, pak jsme k věcem připoutáni.
s. 27: Kde je království Boží? Evangelium říká, že v nás. Pokud nenajdeme království Boží v nás. Pokud nenajdeme království Boží v sobě, pokud nebudeme schopni setkat se s Bohem uvnitř, v hlubinách své duše, pak budou naše šance potkat Boha mimo nás velmi malé. Když se Gagarin vrátil z vesmíru a pronesl onu slavnou větu o tom, že Boha tam neviděl, jeden z moskevských kněží odpověděl: „Neviděl-li jste Boha na zemi, pak ho neuvidíte ani na nebi.“ …
Svatý Jan Zlatoústý napsal: „Hledej dveře do svého srdce a zjistíš, že to jsou dveře Božího království.“
…
není to zkoumání sebe sama, je to cesta do vlastního nitra, na místo, kde je Bůh.
Udělejte následující pokus a uvidíte, že pro vás bude velmi užitečný. Najděte si čas, kdy budete zcela sami: až nebudete mít nic na práci, zavřete se ve svém pokoji a pohodlně se usaďte. Řekněte si: „Teď jsem sám sebou,“ a prostě se sebou poseďte. Po neuvěřitelně krátké době se pravděpodobně začnete nudit. To nás učí jedné velmi užitečné věci. Dává nám to nahlédnout, že když se po deseti minutách, kdy jsme byli sami sebou, nudíme, není pak divu, že se jiní lidé mohou s námi také nudit! Proč je tomu tak? Jistě proto, že máme tak málo co nabídnout svému vlastnímu já k přemýšlení, k cítění a k žití. Když se pozorně podíváme na svůj život, brzy zjistíme, že nežijeme než vně sebe sama, jenom reagujeme na podněty a vzruchy. Jinými slovy, náš život sestává z reakcí a reflexí. Něco se stane a my na to reagujeme, někdo mluví a my odpovídáme, Jsme-li však oproštěni od všeho, co by nás mohlo podněcovat k myšlení, mluvení nebo jednání, uvědomíme si, že v nás není téměř nic, co by nás podnítilo k nějakému činu. To je velmi dramatický objev. Jsme úplně prázdní, nejednáme ze sebe, ale přijímáme jako svůj ten život, který je ve skutečnosti určován zvenku, jsme zvyklí na to, že se dějí věci, které nás nutí dělat jiné věci. Málokdy žijeme z bohatství, o němž předpokládáme, že je v hloubi nás samých.
s. 48: Teofán Poustevník říká: „Většina lidí je jako hoblina zkroucená kolem svého prázdného středu.“ Budeme-li opravdu upřímní, musíme připustit, že to je velmi výstižný popis téměř každého z nás.
s. 49: Když chceme nejhlouběji, cítíme hrůzu a úzkost. Přiměje nás to volat „Pane, smiluj se! zachraň mě, umírám!“
Když se podíváme do této propasti nebytí, pocítíme, že čím hlouběji půjdeme, tím méně z nás zbude. To je nebezpečný okamžik. V té chvíli jsme dosáhli první úrovně hloubky, kdy začínáme být schopni zaklepat na dveře. Doposud to bylo pouze odpočívání od svých bližních, než jsme se začali nudit… Dosud jsme neměli důvod plakat, křičet zoufalstvím, jež zaplavuje celou naši mysl, srdce, vůli i tělo a při němž si uvědomujeme, že pokud k nám Bůh nepřijde, jsme ztraceni, nemáme žádnou naději, protože víme, že i když vyjdeme z těchto hlubin, ocitneme se jenom zpátky v říši klamu, pouhého odrazu života, ale ne životě skutečném.
s. 51: Existuje stupeň zoufalství, který je spojen s úplnou, dokonalou nadějí. Je to místo na naší cestě do nitra, kdy získáváme schopnost modlitby – v takovou chvíli „Pane smiluj se“ stačí.
… Často shledáváme, že naše modlitba není dostatečně intenzivní, není v ní dostatek přesvědčení a víry, a je to proto, že naše zoufalství není dost hluboké. Chceme mít Boha spolu s dalšími věcmi, které vlastníme, žádáme Boha o pomoc, ale zároveň ji hledáme kdekoliv to jen jde, a necháváme si jej v rezervě pro nouzové případy. …
Vyvěrá-li naše zoufalství z dostatečné hloubky, je-li to, o co žádáme, po čem voláme, tak podstatné, že je v tom obsažena každá z potřeb našeho života, pak jistě najdeme vhodnou modlitbu a dosáhneme jejího cíle – setkání s Bohem.
s. 55: Předstupujte před Boha s hlubokým přesvědčením, jednak že vy sami jste Božím vlastnictvím a za druhé, že tento den je také, stejně jako vy, Božím vlastnictvím, zcela nový a svěží. Nikdy předtím tento den neexistoval.
Tomuto dni Bůh požehnal, je Božím vlastnictvím a my do něj vstupujeme jako Boží poslové. Ať potkáme kohokoliv, potkáme se s Bohem. Jsme tu dnes proto, abychom byli v přítomnosti Boží, přítomnosti Kristově, přítomnosti Ducha svatého, přítomnosti evangelia – to je náš úkol pro tento den. Bůh nám nikdy neslíbil, že když vstoupíme do určité životní situace v jeho jménu, nechá se místo nás ukřižovat a my vstaneme z mrtvých bez bolesti ukřižování. Musíme být připraveni vcházet do obtížných situací v Božím jménu tak, jak to udělal Syn Boží – v pokoře, v ponížení a v pravdě, připraveni na pronásledování.
s. 83: Charles Williams v románu All Hallows Eve (Předvečer Všech svatých) napsal, že to, co dělá vtělení jedinečnou událostí je, že „jednoho dne jedna panna v Izraeli byla schopna vyslovit Boží jméno celým svým srdcem, celou svou myslí, a celou svou bytostí tak, že se v ní slovo stalo tělem.“