Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci

Umění modlit se srdcem

Olomouc, 2001

S. 82 / Chce-li někdo usilovat o spásu, dodal jsem, nejen ze strachu z muk pekelných, ale i u touhy po nebeském království, nazývají to svatí otcové dílem nájemnickým. Říkají, že bázeň před trestem je cesta otroka, ale touha po královské odměně je cesta nájemníka. A Bůh chce, abychom k němu šli cestou synovskou, tj., abychom z horlivosti a z lásky k němu žili poctivě a těšili se ze spasitelného sjednocení s ním v duši a srdci.

s. 86 / Takové blažené útěchy jsem zakoušel a pozoroval jsem, že účinky modlitby srdce jsou trojího druhu: v duši, ve smyslech a v zjevení. V duši například sladkost lásky Boží, vnitřní klid, uchvácení mysli, čistota myšlenek, sladké pamatování na Boha. Ve smyslech příjemné proteplování srdce, naplnění všech údů slastí, radostné vzkypění v srdci, lehkost a čilost, příjemnost života, necitlivost k nemocem a urážkám. Ve zjevení osvícení rozumu, pochopení Písma svatého, poznání řeči stvoření, zbavení se spěchu a poznání sladkosti vnitřního života, ujištění o Boží blízkosti a jeho lásce k nám.

s. 100 / >>Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý<<(Ž 34,9)

Svatí otcové toto svědectví vysvětlují tak, že křesťan musí ze všech sil hledat a dosáhnout sladkosti modlitby a bez přestání v ní hledat útěchu. Ne prostě, jen jednou za den odříkat Otče náš. Přečtu vám, jak tito svatí Otcové soudí o těch, kteří neusilují o získání sladké modlitby srdce. Píší, že takoví hřeší tím: 1) že se protiví Bohem inspirovaným textům, 2) že nepředpokládají vyšší a plnější stav duše, ale spokojují se s pouhými vnějšími ctnostmi, nemohou mít touhu a lačnost po pravdě, a proto ztrácejí blaženost a radost v Pánu, 3) že mylně o sobě usuzují podle svých vnějších ctností, nezřídka upadají do klamu nebo pýchy, a tím se odštěpují.

s. 120 / Především však moji nevědomost osvěcuje vnitřní modlitba, kterou jsem nezískal vlastními silami, ale milost Boží a učení starce ji zasadily do mého srdce. To však je možné každému člověku. Chce to jen mlčky se ponořit do vlastního srdce a častěji vzývat posvěcující jméno Ježíše Krista. A hned každý pocítí vnitřní světlo, vše mu bude pochopitelné, dokonce i některá tajemství království božího spatří v tom světle. Už i to je hluboké posvěcující tajemství, když člověk pozná tu možnost ponořit se do sebe, vidět se zevnitř, zakoušet slast sebepoznání, být dojat a sladce plakat nad svým pádem a zkaženou vůlí.

125/126  Niketos Stéthatos říká v Dobrotoljubiji: Podle vnitřního naladění duše poměřujeme podstatu věcí, to znamená, kdo jaký je, tak soudí i o jiných. A dále praví, že kdo dosáhl pravé modlitby a lásky, nemá rozlišování věcí, nerozlišuje spravedlivého od hříšníka, ale všechny miluje stejně a neodsuzuje je, jako Bůh nechává svítit slunce a sesílá déšť na poctivé i nepoctivé.

143 / Jestliže množství vede ke kvalitě, pak i časté, téměř neustálé vzývání jména Ježíše Krista, třeba zpočátku i nesoustředěné, může přivést k pozornosti a proteplení srdce. Poněvadž lidská povaha je schopna osvojit si určité nálady častým užíváním nebo zvykem. Abychom se cokoli naučili dělat dobře, musíme to dělat velmi často. Sv Hesychius říká, že časté opakování působí návyk a mění se v přirozenost.

152 / Ty zvol střední cestu: Neber mnoho modliteb, neboť z toho pochází neklid, ale ani je zcela neopomíjej, pro případ nemoci a zemdlenosti. Pozoruješ-li, že modlitba sama plyne v tvém srdci, nepřerušuj ji a neber si modlitební knihu. To by znamenalo zanechat Boha v nitru, odejít odtud a zvnějšku s ním navazovat rozhovor. Ti, kteří ještě nemají schopnost vnitřní modlitby, se musí mnoho modlit slovy, a to bez míry, aby se neustále nacházeli v mnohých a různých moslitbách, dokud se tou námahou nerozehřeje srdce a nezačne v něm modlitba působit. Kdo nakonec tuto milost zakusí, ten má v modlitbě slovy zachovávat míru a více má žít modlitbou v mysli, jak nařizovali otcové. V případě vnitřní zemdlenosti je třeba modlit se slovy nebo číst spisy Otců. Vesla jsou zbytečná, když vítr napjal plachtu: jsou potřebná tehdy, když vítr ustane a loď se zastaví.

159 / Nezapomeň při tom, že když občas přijde bezděčně čistá modlitba, v žádném případě ji nesmíš zničit svými modlitebními pravidly. Tak učí Filemon: Ať v noci. ať ve dne ti dá Pán pocítit milost čisté a soustředěné modlitby, tehdy zanech svých pravidel a ze všech sil se otevři Pánu Bohu. A On vzdělá tvoje srdce v duchovní činnosti.